Drobečková navigace

Úvodní strana > Články > Životopis paní Anastázie Kolářové

Životopis paní Anastázie Kolářové

Anastázie Kolářová se narodila 21. 6. 1911. Její maminka Josefa Štěničková pocházela z Protivanovského mlýna. Byla provdaná za rolníka Josefa Trundy  čp. 13 a celkem se jim narodilo pět dětí. Nejstarší Stanislav, Anastázie, Jarmila, Marie a Růžena. Maminka Anastázie v mládí pomáhala při hospodaření na poli. Provdala se v květnu 1933 za Františka Koláře, domácího krejčího, se kterým měli celkem devět dětí. Jelikož v té době byla úmrtnost novorozenců poměrně veliká z tohoto počtu dva chlapci a dvě holčičky brzy po narození zemřeli. Zbylých pět dětí se jmenují: Josef, Jiřina, Alena, František, Vladimír. Většinu života pracovala v JZD v živočišné a rostlinné výrobě. V roce 1970 ovdověla.

Dožila se 80 let a 12. Listopadu 1991 zemřela.

Paní Anastázie Kolářová si psala kroniku a několik úryvků z této kroniky vám teď přikládáme 

Vzpomínky paní Anastázie Kolářové,
Protivanov č. 13

Můj dědeček

Můj dědeček se jmenoval Josef Štěnička. Pocházel ze mlýna Bělá, který patřil do obce Šebetov. Narodil se 8. března 1846.  Byla to léta bohatá na politické události, jak nám někdy vyprávěl. Pamatoval si na zrušení roboty, kdy začaly takzvané císařské hody, při kterých vyhrávala celý týden o večerech muzika v hospodě. Když už byl skoro 20letý, přitáhli do naší země Braniboři /Němci/ a hned se roztáhli po vesnicích a drancovali, na co přišli. K nim do mlýna přišli čtyři. Všechno, co se jím zachtělo, naložili. Mouku, oves, maso, sádlo, a jiné věci, až toho byl plný vůz. Ze chléva vyvedli mladou jalovici, přivázali za vůz, dědeček musel do vozu zapřáhnout koně a jet s nimi. Tak s nimi jezdil tři dny, než se dostali do Neředína u Olomouce, kde měli hlavní stan. Lidé jim nerozuměli. Když se ptali, kde je Neředín, tak je poslali do obce Ždětín. Tam to všechno složili a ještě dědečka táhli do Prostějova, kde vběhli do obchodu k pekařovi. Ten se jim bránil a nechtěl jim všechno dát, Dědeček toho využil, práskl do koní a ujížděl Plumlovskou ulicí ven. Bylo to právě v létě před žněmi, tak ty jejich flinty hodil do žita. Za chvíli potkal patrolu, ale že měl jenom prázdný vůz, tak jej pustili. Doma už jej oplakávali, mysleli, že je mrtev.

Můj dědeček měl ještě dva bratry a sestru. Na vojenskou službu byl odveden ještě na dobu 6 roků do Olomouce. Když už měl za sebou dva roky, vyšel od císaře rozkaz, aby se vojačilo jenom tři léta. Když stáli po přečtení na nádvoří v kasárně, musel každý voják, který už měl tři léta odslouženo, vystoupil z řady, tak jich tam zůstalo strašně málo. Když se vrátil domů, na mlýně už byl ženatý jeho bratr.

Moje babička

Dědečkova manželka se jmenovala Františka Střížova. Pocházela z obce Benešov u Boskovic, ze 12 dětí. Koupili si starší menší mlýn v Protivanově. Vychovali 3 děti, z nichž nejstarší byla Josefka, potom syn Alois a mladší syn Josef. Jejich manželství bylo jenom na krátko šťastné. Příčinou toho bylo babiččino onemocnění. Protivanovský mlýn je samota od obce vzdálena 1 hodinu cesty a to ještě kus cesty přes les. Když šla jednou v neděli z kostela, bylo v lese ještě přítmí. Uviděla na stromě nějakého tuláka, jak skákal z větve na větev a strašně povykoval. Ona se ho moc polekala a běžela přímo z kopce dolů, až ztratila střevíc, přebrodila potok a jenom aby už byla doma. Snad z té hrůzy, anebo že se brodila uhřátá v studené vodě, ochrnula a přestala chodit. Ležela 18 roků a ve 42 letech zemřela. Dědeček ji vozil k doktorům, kde kdo poradil, a když mu lékaři radili do lázní, tak je vozil také. Do Boutky do Skalky a 2x do Luhačovic. Já, když už jsem byla dávno vdaná a jezdila z družstevníků na zájezd, jeli jsme také do Luhačovic, teprve potom jsem to ocenila a poznala, jak jí měl rád, když ji vezl koněm na voze tam a zase nazpátek pro ni a ještě museli někde nocovat v hospodě. Jeho starší syn Alois zemřel ve věku 25 let. Dostal se za vojáka do Brna a tam onemocněl na souchotě /tuberkulóza/. Pustili ho už pět měsíců před ukončení vojenské služby, aby se doma léčil, ale bylo už pozdě, za rok zemřel. Protože dědeček mlel i sousedním obcím Bukové a Hradisku, sešlo se mu na pohřbu mnoho družiček a mládenců, pro které dědeček vystrojil velkou trachtu /pohoštění pro všechny/, na kterou spotřebovali velký pytel mouky na koláče. Na mlýně pak zůstal hospodařit jeho mladší syn Josef. Měl tři manželky, vychoval 5 dětí a dožil se 83 roků. Když se mu obě dcery vdaly a syn zůstal v Olomouci, sám hospodařil na mlýně. Když pak nemohl chodit, vzala si ho dcera Emilie, provdaná Hanákova, u které zemřel. Byl to poslední protivanovský mlynář. Mlýn už je také rozbořen.

Moje maminka

Moje maminka se jmenoval Josefa Štěničkova a provdala se za Jana Trundy, rolníka v Protivanově č. 13. Pocházela z protivanovského mlýna a chalupu si odkoupili od tatínkova strýčka Františka Korce, kněze, téhož času děkana v Urbanově na Moravě, za 12 tisíc korun. Usedlost to byla velmi stará, tak musel tatínek hned postavit nové chlévy a spravit stodolu. Narodilo se jim 9 dětí, z nich 4 zemřeli a 5 jich vyrostlo.,          

Nejstarší syn Stanislav, dcera Anastazie, Jarmila, Marie a Růžena. Když vypukla roku 1914 světová válka, to už jsem si pamatovala. Tatínek musel hned narukovat, a aby maminka nezůstala se třemi malými dětmi sama, přistěhoval se k nám dědeček ze mlýna, který mě už vlastně stále vychovával, protože maminka při velkém hospodářství a pak dalších dětech neměla na mě někdy čas. Dědeček, i když měl už 68 let, celá 4 léta obdělával pole, objednal secí stroj, aby bylo včas zaseto. Se sousedem si na větší lány spřáhli koně. Ani v zimě nezahálel. Vozil krejčím ušité obleky fabrikantům do Boskovic, aby měla maminka peníze na kupování, protože jako žena rolníka neměla nárok na podporu. Dědeček byl člověk spravedlivý, lidé ho měli rádi. Dožil se 81 let. Zemřel 27. ráno 1927/.

Moje maminka měla velmi krušný život, 10 dětí a přitom čtyři léta válečného strádání, kdy jsme sedávali celé večery potmě a vzpomínali na tatínka, jestli se nám ještě vrátí. Nebylo čím svítit, ani co jíst, ani do čeho se obléknout. Pak ještě poválečná léta usilovné práce, kdy nebyla u nás elektrika ani rádio. Od jara do zimy stále na pole, sušit seno, sklízet obilí na podzim brambory a řepu a v zimě mlátit. Celé večery sedávala u kolovratu a předla len. Z té horší koudele na pytle, slamníky a poslámky. Z lepší koudele pak plátno na košile. Když se obarvilo, šily se pracovní haleny a kalhoty. Nejtenčí niť se šetřila na zašívání nebo štrikování /pletení/ punčoch, ponožek a halenek.

Můj tatínek

Můj tatínek se narodil v roce 1881 – pro vás dědeček.

Byl synem Tomáše Trundy a Marie, rozené Korcové. Jeho otec měl 2 manželky. Z prvního manželství měl 2 dcery, Františku a Marii, a v druhém se mu narodily Vincencie, Anežka, František a Jan. Můj tatínek si jej málo pamatoval. Byl několik let rychtářem na obci a ještě v poměrně mladém věku zemřel. Jeho maminka se již neprovdala a s dospívajícími dětmi sama hospodařila. Pocházela z Korcového gruntu a měla 3 bratry -  František Korec, děkan v Urbanově, Tomáš Korec, doktor teologie v Brně a profesor Korec také v Brně. Jeho maminka byla velmi zbožná, dobrosrdečná, o které mně to staří lidé, kteří se na ní ještě pamatovali, několikrát vyprávěli. Zemřela náhle, říkali, že se jí zpěnila krev. Tatínek měl teprve 12 roků a už byl úplný sirotek. Jeho sestra Vincencie, která byla prována za Tomáše Synka v Knínicích, si ho vzala k sobě, kde dochodil školu. Třebaže byl ve škole nadaný, na studie nebylo ani pomyšlení, protože ještě čtrnáctiletý už musel dělat pacholka bezplatně. Když už byl 16letý, našel si službu u sedláka na Hané ve Služíně, a od nich nastupoval vojenskou službu k dragounům do Lince v Rakousku. Jeho pluk se za krátko přesunul až do Srbska Hercegoviny, tak se za celou dobu ani na dovolenou nedostal. Když nám to někdy vyprávěl tak s pýchou dodal, že velitelem toho pluku byl Ferdinand bratr císaře Františka habsburského poslední panovník říše Rakouskouherské. Za několik let vypukla světová válka a on 35letý musel znovu celá čtyři léta prožívat na frontě. Byl v Rumunsku pak v Rusku pak zase v Tyrolsku, kde onemocněl na tyfus a konec války ho zastihl zase v Linci. Tak prošel v životě kus světa.

Za druhé světové války, když nás zabral Hitler, má 60letá babička byla na svoje léta ještě čiperná a pracovitá. Vzpomínám na jednu příhodu. Protože Protivanov je nejvýše položená vesnice na Drahanské vrchovině, postavili se tam Němci menší rozhlednu. Na této pozorovatelně bydleli čtyři vojáci, byli celkem neškodní.  Ten jeden si k babičce chodil pro mléko. A že měla husy, chtěl, aby mu prodala jednu, že ji pošle domů své manželce. Babička se začala vymlouvat, že už má jen dvě a ty si musí nechat na mladé. Ale milý voják se nedal odbýt a začal ukazovat a trošku česky vysvětlovat, že on počká, až housata vyrostou, že mu je pak prodá. To jsme se všichni začali smát i maminka /vlastně  babička/, řekla: On si myslí že, tady zůstane, vždyť do druhé zimy už bude dávno po vojně. Jenomže se také konce války nedočkala a v únoru 1943 náhle zemřela. Když začala válka, tak jsme se všichni těšili, že todo jara skončí.

Když nastala druhá světová válka, byl tatínek ještě zdravý a stále pomáhal při hospodářství. Měl  mě velmi  a když  jsem se provdala rád k nám chodíval. Když jsme měli malé děti, rád mně je pohlídal, jakmile jsem musela někam odjet. Pamatoval si mnoho pohádek, které jim vyprávěl, třeba i cizím dětem. Když už končila válka, tak si lidé u nás kopali bunkry, že až budou němci utíkat a stříle lidi a zapalovat domy, tak že se tam před nimi schováme. To byly vlastně takové jeskyňky nebo hroby vykopané někde v kopci nebo ve vysoké mezi.

My jsme měli bunkr vykopaný v kopečku, kde jsme říkali v dolech. Bylo to místo nedaleko od našeho domu a v něm se mohlo schovat 13 lidí. Naproti u cesty rostl jeřáb, takže jsme se mohli i v noci bezpečně do bunkru schovat. Když Německo kapitulovalo, to byl Protivanov zaplaven bezhlavě ustupující německou armádou, ale Němci se při tom hrubě a panovačně chovali. Můj bratr Stanislav, protože jsme měli 2 koně, musel jim vozit až do Skalice munici a proviant. Cesta už byla velmi nebezpečná, protože z letadel padaly na lesy, i pole i silnice bomby. Jednou časně z rána vzal koně a řekl, až přijdou Němci, řekněte, že jsem jel už do Skalice. Já půjdu do lesa, tam koně popasu a před večerem se vrátím. To už nás ten den osvobodila Rudá armáda. Němci už utíkali po polích a cestách, nad nimi létala hodně nízko bombardovací letadla. Bratr vzal koně, zavedl je na naši cestu a utekl domů. V tom přijela ruská armáda a my jsme hned vyšli před domy, muzika hrála a myvítali. Tatínkovi ale přece bylo líto koní nechat je jen tak, sebral se a chvátal pro koně. Když se vracel k dědině, šel proti němu zástup lidí a před nimi dva vojáci s kulomety. Myslel si, že jsou to Němci a chtějí ty lidi zastřelit. Protože už byl právě u toho krytu, uvázal koně ke stromu a schoval se do krytu. Podíval se a uviděl, jak vojáci utíkají ke krytu, a někdo střelil po koních. Jeden kůň se utrhl a utíkal pryč. Dědeček se schoulil vzadu v krytu. Slyšel dupání a nějaké hlasy. Myslel si, že jsou to Němci, proto se bál. Byli to však dva ruští důstojníci a volali na něho rusky:

 Jsi-li Čech nic se ti nestane! Když nikdo nevylézal, Rusi mysleli, že je v bunkru Němec a hodili tam granát. Na štěstí ho nezasáhl. Dědeček po chvilce vylezl ven. Uviděl protivanovské partyzány a důstojníky a křičel na ně:  Sakra, proč na mě střílíte? Jsem rád, že je mír.